Zrodila se hvězda

V prvních scénách jsem se upřímně modlil za to, aby se film nějakým způsobem rozjel. Nechtěl jsem věřit tomu, že jsem dal dvě kila za dvouhodinový klip Lady Gaga. Snímek začíná totiž tak, že Lady G. zpívá v klubu plném transvestitů a vše, včetně jejího nalíčení, vypadá jako její každý druhý videoklip. Celý začátek působí, jakoby ani nešlo o příběh hlavních postav, ale zvláštní vyprávění o proměně kýčovité a groteskní Lady Gaga (až teď jsem si uvědomil, že to je opravdu blbá přezdívka, vhodná spíš právě pro hvězdu travestišou) v Stefanii Germanotta (civilní jméno Lady Gaga), přirozeně pohlednou a talentovanou zpěvačku, která nepotřebuje tuny makeupu a přiblblé tanečky, aby ukázala, že je vážně dobrá. Až po téhle proměně (která nastane naštěstí poměrně záhy) začíná v podstatě normální film. Bradley Cooper chlastá až moc a vedle něj roste hvězda Ally (Stefani), na kterou začne vyhasínající Bradley žárlit, a tak se v chlastu utápí ještě víc. To samozřejmě moc jejich vztahu a kariérám nepomáhá. Tady vlastně děj není nic originálního. Pro takové filmy nemusím chodit daleko. Když pominu, že jde o již čtvrté zpracování filmu A star is born, kdy mají všechny předchozí z let 1937, 1954 a 1976 s drobnými obměnami stejný děj, tak lze zmínit třeba filmy z posledních let jako Hudbu složil slova napsal, Walk the line, Wimbledon či třeba Já, Tonya. Film ale nedělá ostudu. Po celou dobu vidíme velmi dobrou práci Cooperova režírování. Děj neztrácí drive a obzvlášť pasáže na koncertech, kde se pěkně prolínají scény ze zázemí a z pódia jsou moc fajn. Všiml jsem si i takového pěkného detailu, že ač on zpívá něco mezi country a rockem a ona jede takový R&B pop, tak v zákulisí poslouchají rapové pecky od Beastie boys, což dává hudbě příjemnou pestrost. To mne přivádí k otázce samotné hudby ve filmu. Ta hraje samozřejmě obrovskou roli. Ve filmu se zpívá a hraje hodně. Z počátku dost nelogicky třeba uprostřed dialogu na parkovišti, ale to se časem vybrousí. A nepochybuji, že některá z písní zaznívající v druhé půli, by si mohla i sáhnout na zlatého panáka pro píseň roku. Co se týče zpěvu, tak zpěvu nerozumím a nemůžu tedy posoudit, jestli Stefani opravdu je nebo není dobrá zpěvačka, stejně tak Bradley. Myslím, že zpěv je jako filmy. Nemusí být dokonalý, aby se vám líbil. A to si myslím i o jejich zpěvu. Nevím, jestli jsou dokonalé, ale pro film se moc hodí a je příjemné je poslouchat. Navíc Bradley Cooper má hlas, jak když řežete pilou dřevěnou fošnu, takový správně hrubý. Vlastně Bradleyho zpěv je na stejné úrovni jako hraní Stefani. Na nezpěváka je to překvapivě dobrý výkon a na neherečku taky. Hlavně v pozdějších částech filmu je vidět, že Stefani má pro herectví talent a bylo by fajn ji později vidět i v něčem dalším. Celkově je film svižným romantickým dramatem (ale ne trapně romantickým, chlapi u toho usínat nebudou), kterému není moc co vyčíst. Já jsem osobně moc spokojený jak s dějem, tak s herci a vším kolem. Co můj dojem zvedlo o ještě jednu velkou příčku výš, je skvělý konec a co následovalo po něm. Konec vám neprozradím, ale v úplném závěru filmu se stalo něco pro mne naprosto nečekaného. Něco, co jsem v kině nezažil už hodně let. V ten kratičký moment mezi posledním záběrem a začátkem titulkové hudby. Během těch pár vteřin ticha, se najednou ze všech koutů sálu začalo ozývat smrkání brečícího dámského publika (kterého bylo dle mých odhadů tak 70 %). Smrkání tak hromadné, až se z toho všichni rozesmáli, což bylo vzhledem k síle posledních scén filmu hodně nečekané. V ten moment jsem si uvědomil, co je na tom filmu to nejsilnější. Čistá ryzí emoce, taková, jakou filmy mají správně vyvolávat, kvůli tomu se mají točit. Je totiž jedno, kolik stojí natáčení, jestli je tam dost černých herců nebo kolik Oscarů dostane. Hlavní totiž je do diváka přenést něco, co jej minimálně na několik hodin po skončení filmu zasáhne a to se Zrodila se hvězda skvěle podařilo.