Pašerák

Člověk by si myslel, že Clint Eastwood je největší frajer, když se svou 44 Magnum hází kyselý ksichty jako Drsný Harry, ale pro mne je opravdový frajer až v momentě, kdy přechází za kameru a říká ostatním, co a jak mají dělat.

On totiž ví, jak vyprávět příběh, má cit pro přehlednou kameru a co je nejlepší, tak si nepotrpí na umělecké ptákovinky jako třeba Kubrik nebo Wes Anderson (nic ve zlým, oba je mám moc rád možná právě pro ten jejich technický styl, ale Eastwood dělá filmy, kde to prostě není potřeba).

A proto se mu už mockrát povedlo naservírovat film, který si troufnu nazvat pohlazením na duši. U tolik profanované Million Dollar Baby jsem paradoxně moc odvařený nebyl (upřímně, je to děsná nuda a pak se ta holka zraní a je konec), ale povedlo se mu to skvěle u Grand Torino, u Nesmiřitelných, u Tajemné řeky nebo i Madisonských mostů a Pašerák se mu popravdě povedl taky.

Zápletka je přitom celkem snadná. Earl je v hloubi duše dobrák, který své práci a lidem kolem ní věnoval celý život a obětoval pro ni i svou rodinu. Jenže v momentě, kdy musí práci jako stařík pověsit na hřebík, tak mu to rodina dá pěkně sežrat. A aby se jí zavděčil, rozhodne se dělat kurýra pro Kartel.

I tady je nám dána Eastwoodovská klasika, tedy mezigenerační konflikty, všední rasismus, nevšední dějová šablona nebo třeba situace, které ukazují, že věk neznamená automaticky moudrost. A taky hlavní hrdina, se kterým se rychle sžijete a to je možné právě to, co mne u všech těch filmů nejvíc dostává.

Shrnuto a podtrženo, Pašerák potvrzuje, že když se Eastwood drží svého stylu a moc neuhýbá k armádě (ano, myslím tebe Americký snipere), je radost se na takové filmy dívat.