Jumanji: Welcome to the Jungle

Běží si tak chlápek po pláži a v tom uslyší bubnování. V písku zahlédne krabici, ze které zvuk vychází. V momentě, kdy ji vezme do rukou, tak bubnování ustane. Krabici si pořádně prohlédne a se slovy „Stolní hra? Tohle už dneska nikdo nehraje“ ji zahodí... Je to k nevíře, ale původní Jumanji je staré už dvaadvacet let, vždyť Robin Williams si vzal život už před třema lety (letí to co?). Ti, kdo měli rádi a vyrůstali na původním Jumanji už jsou starý pardálové (včetně mne) a za tu dobu vznikla nová generace diváků, kteří už jsou ponořený v konzolových hrách a na Instagramu a stolní hry jim moc neříkají. Naštěstí si jsou téhle evoluce diváků autoři vědomi a Jumanji 2 jde ve všech směrech nové generaci na ruku. Nebudu prozrazovat jak, protože to je asi nejzásadnější změna oproti jedničce, ale přes počáteční křeč jsem uznal, že to je super nápad. Výsledkem je tak nějak to, že se obsah hry už nepřenáší do reálného světa, ale naopak přenáší reálné postavy do světa hry. Díky tomu se dostávají na scénu Jack Black, Kevin Hart, Dwayne „Šutrák“ Johnson a Karen Gillan. A jsou naprosto skvělí. Black a Hart proto, že jsou od přírody skvělí komici a Johnson a Gillan díky skvěle napsaným rolím. Jediná výtka u mne padá asi jen na titulky. Díky blogu Franty Fuky (fffilm.name) vím, že tvorba titulků není žádná sranda, ale překládat jména postav je podle mne hrozná chyba (a jsem o tom přesvědčený i u už tak zažitých věcí, jako je Bilbo Pytlík nebo Bradavice). Současně s dobrými herci a spoustou nelaciných vtipů je film i svižný a o akci není nouze. To vše dohromady vytváří kombinaci tolik potřebnou k odpočinutí si od vánoční pohádkové masáže.