Fjord

Aneb jak začít během dvou hodin opovrhovat konzervativními věřícími a Nory.

Mám tenhle film hodnotit čtyřmi body z pěti, protože je naprosto skvěle zvládnutý jak herecky, tak scénářem a režií? Nebo mu dát jen dvě až tři, protože ta věc ve mně prostě zanechala trauma? Má vůbec film způsobovat, že po jeho skončení zůstává několik rodičů po skončení filmu dál traumatizovaných sedět? A taky, když pohrdám filmy, co lacině pracují s lekáním nebo jsou povrchně násilné, mám odsoudit i cílení na rodičovské city?

Nevím, asi ano.

Přesto musím pochválit, jak skvěle tvůrci s daným materiálem v tomhle filmu pracují.

Do Norska se přistěhovala rodina, dva rodiče a pět jejich dětí. Všichni jsou urputně otravní konzervativní katolíci. Žádná televize, ani hry, ani hudba, jen bible a modlení. Přesto se všichni úspěšně zapojí do místní komunity. Děti si najdou kamarády mezi místními a rodiče si získají sousedy, takže chvíli to vypadá na docela obyčejný příběh o přistěhovalcích.

Až do chvíle, kdy si místní poskládají domněnku, že rodiče děti týrají. A to se v Norsku absolutně nedovoluje. Místní sociálka zasáhne okamžitě. Má až fašistické pravomoci, děti odebere bez důkazů jen na základě pár domněnek. Stačí pár modřin a pár zvědavých otázek ve škole a mašinérie se rozjede.

A tady začíná podle mě nejsilnější část filmu. Záměrně nevíte, co děti sociálce řekly, nevíte, jestli doma opravdu dostávaly nářez.

Vidíte jen dvě strany, kterým ani jedné nejde fandit. Nejde fandit systému, který na základě přesvědčení a nepotvrzených tvrzení odebere novorozence vlastní matce. Stejně tak nemůžete fandit rodině, kde jsou rodiče zabednění spoléhači na boží test a děti, které řeknou s klidem svým kamarádům, že si nepůjdou ven hrát, protože je čas se modlit.

Vaším úkolem není být detektiv a postavit se na jednu nebo druhou stranu. Nakonec máte jistotu jen v tom, že konzervativní věřící a Norsko jsou hodni opovržení.