ELVIS

Připadal jsem si jak na horské dráze. Chvíli byl vozík nahoře, chvíli dole, chvíli jsem div neječel nadšením, chvíli zíval nudou. Chvíli jsem byl dojatý a hned na to kroutil nechápavě hlavou.

Elvis jako film je skvělý pro jeho výbornou teatrálnost, uměleckou zručnost, skvělou kameru a velmi dobré herectví. Přesto neumí nic vyprávět pořádně a vlastně nic nevíte, jestli je myšleno vážně nebo jako nadsázka.

Z počátku je strašně těžké se chytit tempa, protože film střihem a výpravou spíš připomíná trailer než úvodní kapitolu jeho života. Ale dá se na to časem zvyknout a cca v půlce najednou tenhle styl tvůrci úplně opustí a začnou vše vyprávět už normálně (což ve mně tedy dost evokuje necelistvost, jakoby režisér v půlce umřel a dotočil to někdo jiný).

Cesta vyprávět vše pohledem jeho manažera je skvělý nápad, ale forma provedení už zas tak skvělá není. Hanks předvádí své osvědčené kvality, přesto se nemůžu ubránit pocitu, jako bych koukal na grotesku, na Burtonova Tučňáka, co ničí Elvisovi život a Batman pořád nikde.

Filmového Elvise jako člověka nejde nemiloval, ikdyž ho hraje herec, co mu není podobný v jediné fázi života, zato je podobný nejedné jeho nepovedené voskové figuríně na botoxu.
Oproti filmovému, skutečného Elvise šlo milovat jen stěží. Jeho problémy s drogami, závislost na prášcích a domácí násilí je zde téměř upozaděno, a kdyby na to neumřel, pravděpodobně bychom se toho nedočkali ani zmínkou. Že jeho Priscille bylo čtrnáct, když se poznali, je tu hezky obejito výrazem "teenager".
Bohužel jde hlavně o to nepoškodit jeho svatozář.

Ovšem největší sílu má podle mne film tedy hlavně ve svém poselství a tím se vracím zpět k tomu, že nebylo poznat, co myslí tvůrci vážně nebo jde o nadsázku.
Je tu jasně a nádherně ukázáno, že černoši navzdory segregaci naprosto nesrovnatelné současné době vytvářeli kulturu, která vytvarovala svět do podoby, jakou známe dnes a Elvis byl jejím ambasadorem mezi bílými. Je tu skvěle znázorněno, že se v době Elvise dokázali sejít v jedné místnosti umělci, které otevřeně povařují největší hvězdy od Stones, přes Beatles nebo Iron Maiden až po Sheerana, Žbirku nebo Pokáče za svoje největší vzory.

Je krásné vidět, že to byla doba, kdy bílej kluk z jihu byl jeden z nejvíc progresivních lidí v Americe.

A přesně proti tomu vůbec nechápu, proč je jeho hudba nebo hudba ostatních R&R a R&B legend občas promíchávána se současnými mumlajícími rapery.

To je nejvíc znát v závěrečných titulcích, kdy zní snad nejlepší song všech dob o volání po boji proti rasové segregaci In the Ghetto.

Zde Elvis jede to své dojemné

"On a cold and gray Chicago morning poor little babychild is born in the ghetto".

k tomu Gospel do ticha doplní

"in the Ghetto"

A na to se ozve Wiz Khalifa

"aha aha, ou je, In the Ghetto yeah"

Považuje snad režisér tato individua za umělce a přišlo mu to jako dobrý a originální nápad spojení klasiky a moderny? Bylo snad záměrem ukázat, že nebýt Elvise, tak by tihle blbečci bez talentu dodnes sbírali bavlnu?
Hm, kdo ví. Jisté je to, že moje večeře v žaludku měla v ten moment obrovskou potřebu se jít nahoru podívat, co se to tam sakra děje.

Film Elvis je určitě záživná podívaná, výborná výprava do historie počátků hudby a nepochybuji, že jeho božská hudba nejednoho diváka přesvědčí zavřít oči před mnoha nedokonalostmi filmu. Přesto mé mnohé výtky má, kvůli kterým z filmu zas tak odvařený nejsem a nemám potřebu to vidět znovu.

Kdybych chtěl věrnější biografii, najdu si tu s Kurtem Russellem od Johna Carpentera i přesto, jak bizarně to zní.