Black Mirror: Bandersnatch

Seriál Black Mirror je fenomén, bezpochyby scenáristický unikát své doby.
Vlastně by ode mne zasloužil sám sobě vlastní článek. Ikdyž ne článek, ale rovnou sérii článků, protože každý díl je unikátní, vždy s vlastními postavami a vlastním dějem, který díly neprovazuje.

Zkusím jeho princip trochu nastínit.
V každém dílu jste postaveni do jiné reality, rozdílných situací, jiných společenských skupin a jiných aktuálních problémů. Zatím nikdy nešlo o zobrazení společnosti jakkoli futuristické (s prostředím á la Blade Runner nebo Futurama se nesetkáte). Pokaždé je lidská společnost extrémně podobná naší současné, vždy s jednou zásadní odchylkou od našeho světa. Ať už technologickou nebo s nereálným nebo příliš extrémním dějovým zvratem (alespoň z dnešního pohledu nereálným nebo extrémním).

Black Mirror: Bandersnatch jde trochu jinou cestou, neméně zajímavou.

Zaprvé se jedná o film. Se stopáží "v podstatě" 90 minut (proč "v podstatě" vysvětlím za moment).

Zadruhé jde o film cíleně na Netflix (a sakra, já říkal, že už o filmech z Netflixu nenapíšu, žejo? Nu což...), protože jinde by se hlavní nápad filmu realizoval jen velmi těžko.

A hlavně zatřetí, jde o film interaktivní.
Interaktivní v tom, že v průběhu děje jste jako diváci postaveni před rozhodnutí, kam se bude děj dál odvíjet.
Jde o stejnou formu, jakou měl legendární Kinoautomat nebo Rozpaky kuchaře Svatopluka s tím rozdílem, že Netflix ovládáte normálně dálkovým ovladačem, přičemž Kinoautomat byl promítán v sále, kde každé sedadlo mělo dvě tlačítka a Rozpaky kuchaře Svatopluka lidi z domova ovládali zvýšením elektrické spotřeby (typicky rozsvícením nebo zhasnutím všech světel), přičemž štáb televize sledoval celkový výkyv spotřeby přímo v Elektrárně. Jako fakt.

Hlavní zápletka je taková, že sledujete Stefana Butlera, kluka, který žije v 80. letech se svým ovdovělým otcem a chce programovat konzolové hry.

Z počátku jste postaveni před zdánlivě banální rozhodnutí, jako jaké si chce Stefan dát ráno cereálie nebo co cestou do práce poslechnout za hudbu. Až postupem času přichází rozhodnutí, které kroutí vývoj děje dál od sebe.

Děj pokračuje jako bludiště s několika východy a největší pecka je, že s každým rozhodnutím se ze Stefana stává čím dál větší magor.
Občas se dostanete do slepé uličky, kde se děj přetočí o pár rozhodnutí zpět a řekne vám, že to byla špatná cesta (ale Stephan si tu zahozenou cestu pamatuje).

Skutečných konců děje je, pokud jsem počítal dobře, pět. Poznáte je tak, že si můžete pustit závěrečné titulky. Vedle toho jsou vám nabídnuta každopádně i zatím neviděná klíčová rozhodnutí, která jste předtím nevybrali a ta vám postupně odhalí další konce.

Všech pět konců končí odpovídají formou seriálu Black Mirror, tedy rozhodně žádné zklamání. Dva z nich mají dokonce něco jako potitulkové scény, jedna je takovým Easter eggem a druhá je úplný WTF.

Líbí se mi, že interaktivita není jen nějaký bonus k ději, ale děj na ni reaguje. Vůbec si neumím představit, kolik natočeného materiálu tento film má celkem, protože v pozdějších částech jsou odkazy na počáteční rozhodnutí a tím pádem musí být těch pozdějších natočen dvojnásobek vždy pro každou variantu úvodu jeden.

Věřím, že tímhle dílem ukázal Netflix, že tohle by mohla být pro všechny "Video on demand" služby ta správná cesta, jak se zbavit nálepky "Jen pohodlnější videopůjčovna", protože takové rozhodovací možnosti se v kině asi jen tak nedočkáte. A to nemluvím o pirátění, které se tím taky drasticky komplikuje.