The Disaster Artist

Špatné filmy mají jednu obecně skvělou vlastnost. Kdybyste si udělali graf, na osu X dali kvalitu filmu a na Y dali popularitu, ve výsledku byste měli parabolu. Čím lepší film je, tím je oblíbenější, to je celkem jasný. Vtip je v tom, že to funguje i obráceně. O co víc je film blbější a nekvalitnější, tím víc se blíží k pomyslnému mezníku, kdy pro svou mizernou kvalitu a neplánovanou komičnost si začne získávat fanoušky. Fanoušky masochisty, kteří se vyžívají ve sledování vyloženě špatných filmů. Nejznámější je asi sága Žralokonádo, která si na klišé, trapnosti a nesmyslnosti cíleně zakládá. Dalším dobrým příkladem jsou třeba i nepočitatelné variace na "Obří masožravá potvora versus jiná obří masožravá potvora" př. Žralokolyheň versus kosatkovlk (vážně to existuje, nekecám). Když se ovšem zeptáte kohokoli v Hollywoodu na největší ikonu tohoto zvláštního žánru, téměř všichni vám řeknou film The Room z roku 2003. Na režijní a herecký debut výstředního Tommyho Wiseaua je totiž opravdu těžké se dívat. Představte si film s režií a kamerou na úrovni pornofilmu. S dialogy, které psalo malé dítě v páté třídě jako úkol do školy. Se scénami, které popírají jasně logiku a chronologii. Děj sám o sobě je "závratně komplikovaný". Johnny má přítelkyni, která jej podvede s jeho kamarádem Markem a zhroutí se mu z toho svět. Nic víc. Na hodinu a půl. Do toho se tam úplně zbytečně objevuje pár dalších postav, které nikdo nevysvětlí, proč tam jsou. Jen dělají dialogy a hází si s balonem. Sám Tommy Wiseau v hlavní roli vypadá a hraje jako Frankensteinovo monstrum a vzhledem k tomu, že je ukázkový narcis, přesvědčený o své skvělosti, nikdo ho nepřesvědčil, že to, co točí, je katastrofa. Ve filmové komunitě kolem filmu vznikl doslova kult. Například si nevybavuju moc filmů, ke kterým existují speciální titulky, které počítají, kolikrát za film řekne hlavní hrdina výraz "Hi, Mark!" a nebo kolikrát zopakuje během jediného monologu Mark, že "Johnny je můj nejlepší přítel", než se vyspí s jeho holkou. A teď se teprve dostáváme k samotnému filmu The Disaster Artist. Před časem totiž napadlo udělat film vzniku filmu The Room Jamese Franca a Setha Rogena (oba stojí za, svým způsobem, geniálními filmy Interview nebo Buchty a klobásy). Sám James Franco si navíc vybral tu část vůbec nejtěžší, a to zahrát neherectví Tommyho Wiseaua. A bez pochyb se mu to skvěle povedlo. Vůbec nejvíc si to uvědomíte na konci filmu, kde jsou schválně vedle sebe postaveny scény z původního filmu Room a současné verze s Francem. Každou scénu, každý pohyb, každou repliku včetně časování má přesně odpovídající předloze a pak ani nepochybujete, že by scény mimo natáčení nebyly podle skutečnost. The Disaster artist vypráví o setkání Wiseaua s Gregem Sesterem (v podání Davea Franca, Jamesova bratra), klukem, který chce být hvězda a tak Tommymu v jeho filmu zahraje roli kamaráda Marka. Při tom sledujeme průběh vzniku celého filmu až po jeho premiéru a přijetí publikem. Pro běžného diváka nebude The Disaster artist asi nijak zajímavou podívanou. Přirovnal bych ho nejvíce k filmu Hitchcock, který je taky o postavě režiséra, taky jen o natáčení jednoho filmu, ale pokud neznáte a nezajímá vás předloha, o které film vypráví, nebudete se bavit. Naopak pro ty z vás, kteří se rádi smějete u vyloženě špatných filmů (nebo chcete s kámoši hrát chlastací hru pokaždé, když zazní "Hi Mark!"), The Room si pusťte. A nějaký čas poté za střízliva si pusťte The Disaster Artist, abyste viděli další fenomenální herectví talentu jménem James Franco.