Star Wars: Rogue One

Když píšete scénář filmu, který je pokračováním velmi úspěšného předchůdce, je těžké udělat to dobře. Když píšete scénář filmu, který spojuje starý zažitý film a modernější pokračování, je to velmi těžké to udělat dobře. Když píšete scénář filmu, který dokresluje spojení dvou naprosto legendárních trilogií, je to ukrutně těžké, to udělat dobře. Nevěřil jsem v úspěch a spíš jsem za tím viděl laciné peníze ždímané ze známého brandu. Jak moc jsem se mýlil, mi došlo v momentě, kdy jsem si uvědomil, že se bavím daleko víc než u epizody VII. Rogue One je z prostředí Star Wars, jsou tu Stormtroopeři, je tu Hvězda Smrti nebo X-wingy, to ano, ale rytíře Jedi tu nepotkáte (pouze jednoho supermnicha, co blábolí o Síle) a obecně se vše chová jinak, než jsou fanoušci u SW zvyklí. Film je drsnější, není to pohádka, nečekejte zachraňování princezen udatnými rytíři, místo toho dostanete děj o zradě, kolaboraci, naději, zoufalství a odplatě. V pozadí této překvapivé syrovosti běží něco, co člověku dochází až průběžně. Děj se vlastně odehrává těsně před začátkem epizody IV. V momentě, kdy vám to docvakne, uvědomíte si, že dřív nebo později se musí ukázat známá tvář a právě to je další plus Rogue One. Nástupem známých postav do děje, jejichž herci jsou mnohdy mnoho let po smrti, předvádí CGI efekty mistrovské dílo a čím víc se blíží film konci, tím víc tajíte dech nad zpracováním známých tváří. Poslední dvě scény jsou tak pro fanouška Star Wars doslova orgasmické.