Králíček Jojo

Nikdy jsem v Thajsku nebyl, ale od lidí, kteří tam byli, jsem slyšel, že na místních trzích se dají v klidu koupit kostýmy jednotek SS nebo přímo uniforma Hitlera. Lidi tam v nich chodí na karnevaly bez výčitek, jako by to byl obyčejný kostým kosmonauta nebo sestřičky. Tak asi tak jsem si občas připadal při sledování Králíčka Jojo. Jako by Hitler, SS nebo cokoli z druhé světové války byla nějaká taškařice.

A s tím se musíte před cestou do kina smířit, že před něco takového budete postaveni.

Takže vy vojenští nadšenci, co máte doma repliku Lugera, posloucháte Sabatony, znáte datum narození Dwighta Eisenhowera a pokaždé se rozvášníte u tématu, jestli jsme se měli v 39. bránit, tak si dejte čelem vzad, tohle není nic pro vás.

Jojo je kluk, co to ve Třetí říši nemá špatně nastartované. Díky dobré genetické výbavě je blond a modrooký, což je spolu s německým občanstvím takový předpoklad, že to bude mít v tomhle režimu dobrý.
A Jojo to taky baští se vším všudy. Nadšené hajlování, židi s rohama a tak. Je do Árijcování tak zapálený, že má za imaginárního přítele dokonce samotného Hitlera (ačkoli jde tedy o dost praštěného Hitlera, asi takového, jakého by si pravděpodobně desetiletý kluk mohl vysnít).
K tomu, aby byl dokonalým nácíčkem, potřebuje jen absolvovat výcvik Hitlerjugend, jenže tehdy se ukáže, že je to tak trochu posera (proto přezdívka Králíček).

S tím se samozřejmě nesmíří a s pomocí své milující matky se pokusí si pověst napravit. Jenže v tom se ukáže, že věci nejsou tak, jak myslel, a nakonec právě tohle se ukáže být pro něj opravdovou zkouškou odvahy. A dál už bych moc spoileroval.

Králíček Jojo ukazuje očima malého kluka absurditu nacistické ideologie se vším všudy a dělá to stylem Tarantinových Hanebných panchartů.

Celou taškařici primárně živí hlavní herci v čele s dvěma tupci, opět geniálním Samem Rockwellem a fanatickou fraulein Rebel Wilson. Speciálně ocenit si zaslouží režisér/Hitler Taika Waititi, který obě role zvládá bravurně. A v neposlední řadě Archie Yates jako nejlepší kamarád Yorki, který se ve filmu mihne jen párkrát, ale pokaždé dá svým komentářem atmosféře správnou dětskou naivitu.

Na Scarlett Johansson jsem nezapomněl, jen její role je ve filmu jiná než u ostatních. Není primárně humornou postavou, naopak díky ní se film přesouvá z humorné satiry k velmi vážným situacím, při kterých si uvědomíte, že to tehdy nebyla zas tak moc sranda.

A podle mne je to právě ta vážná stránka děje, která dělá film tak skvělým. Zatímco z počátku se situacím smějete bez zábran, postupem času, jak všechny postavy získávají i vážnější tvář, váš smích postupem času víc a víc hořkne, až si pak uvědomíte, že se smějete něčemu, za co bezpochyby určitě půjdete do pekla.

Samotnému závěru filmu se u mne podařilo něco, co mockrát za rok u filmů nezažívám. Ať už za to mohlo vyvrcholení celého Jojoova honu za hrdinstvím nebo v pozadí hrající Heroes od Davida Bowieho (kterou v roce 1989 přezpíval i do němčiny), jsem měl úplně husí kůži.

A i proto si myslím, že je Králíček Jojo považovaný za jeden z nejlepších filmů letošního roku oprávněně.