Ghost in the Shell (2017)

O Ghost in the Shell jste si mohli přečíst už v mé starší recenzi Ghost in the Shell (1995), kde jsem popisoval komixovou předlohu. Protože nastínění postav a prostředí je stejné jako v předloze, nebudu se tady s ním už rozepisovat znovu, ale doporučuju si překliknout a osvěžit paměť. Zde se zaměříme na to, jak se filmová adaptace komixu, který mne nedávno tak zaujal, podařila. Asi bych měl nejprve uvést na pravou míru myšlenku, kterou jsem ukončoval  zmíněnou recenzi předlohy. Scarlett Johansson v celém filmu ani jednou nahou neuvidíte (překvapivě). V původně nahých scénách se pohybuje v bílém velmi přiléhavém obleku, což je vlastně i logičtější, protože její postava není člověk a nemá kůži jako takovou. Přes tento drobný rozdíl se po vizuální stránce film předloze podobá nesmírně a vypadá to doslova fantasticky. Když dostane filmař za úkol vymyslet vizuální podobu světa budoucnosti, udělá obvykle něco úplně ulétlého s mírnými náznaky prvků současnosti, ale tady je prostě vidět, že nad každým detailem promýšleli původní kreslíři každou věc, jak se asi bude dalších 30 let vyvíjet a moderní animátoři tenhle cit převzali. Potěší, že většina scén je přetvořena 1:1 a například pronásledování neviditelného muže a bitka na břehu řeky vypadá nyní ještě úžasněji. Efekty neviditelných dupnutí do kaluží vody mi braly dech. Hudební složka se nenechává zahanbit, spíš naopak. Skladby od Deadmou5 nebo Johnny Jewela je něco jako ambientní 8-bit elektro, které se do filmu nesmírně hodí a i díky němu jsem si užil třeba závěrečné titulky. Co je naopak horší a film bohužel nesmírně sráží je děj. Dějová linie je trochu jiná než v předloze, jednotlivé scény mají jinou návaznost a často dost odfláknutou. Dalo by se to parafrázovat na hlavní herečce. Děj je totiž poameričtělý jako ona. Obecně to nevadí, na Scarlett se kouká dobře, ale když víte, že to mohla hrát stejně dobře třeba Rinko Kikuči, koukalo by se na to lépe, protože by to nebylo tak do očí bijící, že Japonku hraje holka z New Yorku. U děje přizpůsobeného Američanům totiž trpíte u každého plytkého zvratu a z kotrmelce kolem postavy hlavního záporáka ("Byl jsem jako ty" ugh ) mi bylo přímo smutno (ale ne z něj). Celkově pak film působí ploše a kýčovitě, což původně vůbec není. Americký patos v tom bohužel nechal stopu. Stopu, která je malým krůčkem zpět pro hollywoodskou produkci, ale velkým skokem zpět pro obrodu zfilmování kvalitních anime.